Říjen 2017

Dá se vrátit čas?

16. října 2017 v 13:30 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Někde jsem slyšela, že o první lásce se říká, že je ta nejkrásnější.
Ta na kterou se celý život vzpomíná. Ale vždy zůstává jen tou první. Ne tou pravou nebo poslední.

Ale podle čeho se posuzuje jestli je jen první nebo ta pravá?
A která je vlastně ta první?

Už ve školce jsem byla zakoukaná do Romana a prožívala první zklamání z odmítnutí, protože Roman miloval Sandru.
Byla tohle ta první láska?
Jestli ano, pak s tím souhlasím. Ráda si na ní vzpomenu a nostalgicky se pousměju nad tím, jak to pětileté děvčátko marně usilovalo o pozornost třídního sígra.
Nebo že by to byl spolužák ze základní školy, o kterého jsme soutěžily ještě s dalšími dvěma nebo třema holkama? A to celých šest let!
Dá se tohle považovat za první lásku? Protože na základce už člověk má o vztazích o něco větší vědomosti než ve školce.
A nebo to může být ten zakázaný vztah z deváté třídy. Ten pro který se v noci utíká z domova. Kvůli kterému mám jednoho zaracha za druhým. Zároveň i ten, který mi nadosmrti znepříjemní vzpomínku na moje poprvé?
Už jsem byla přece skoro dospělá, to už snad mohla být láska, ne?
Ale co když je to ten první "vážný" vztah v prváku. Ten který mě seznámil s kuchyňskými spotřebiči a naučil mě pracovat.
Těžká daň za to, když si v patnácti najdete o 12,5 roku staršího chlapa, co podniká.

A co když je to až ta osudová. Ta která se přikrade pomaličku, protože se jí ze začátku bráníte. Vždyť přece "milujete" někoho jiného, tak nemůžete najednou cítit něco tak strašně silného k někomu jinému. A to nejhorší, uvědmíte si to až když to jde do kopru...

Co je to vlastně láska? A dá se za lásku vůbec považovat zamilovanost, zalíbení, přitažlivost? Protože jestli ano, tak moje první láska byla ta ze školky.
Ale stejně, když se mě kdokoli zeptá na mojí první lásku, tak se mi vždycky vybaví až ta poslení. Ta kterou jsem tak zarputile odmítala, až jsem o ní nakonec přišla. Ta, která mě pronásleduje posledních pět let na káždém kroku a při každém pokusu o navázání nějakého vztahu.

A proč nad tímhle teď vlastně přemýšlím?
Protože se zdá, že moje rodina je prvníma láskama prokletá. A že ať chceme nebo ne, vždycky si k nám nějak cestu najdou. A v tu chvíli padne na mysl myšlenka - dá se vrátit čas? Je možné po všech těch letech získat to zpátky?

Když mi bylo asi 12, zjevila se v mámině životě její první láska, její poprvé a její důvod, proč si vlastně vzala tátu.
Říkal mi dcero a hrozně litoval, že to tenkrát podělal, a že nejsem opravdu jeho. Chtěl začít znovu. S láskou jeho života, jak mamce říkal.
A tak přišel první odchod z domova.
Všechny ty vzpomínky, co se k mamce vrátily, jí donutili opustit manžela, sebrat dceru a zmizet na matraci do sdíleného bytu za její "životní láskou". Naštěstí jen na týden.
Jeden týden stačil na to, aby jí došlo, že on je sice pořád ten samý kluk, kterého tak milovala a kvůli kterému se tak trápila. Jenže ona už není ta 17ti letá holka. Že se změnila v dospělou třicetiletou ženu s rodinou, a flámování a nevědět co bude zítra už není to, co by chtěla v životě mít.
A tak potvrdila to, že byl sice její první láskou, ale ne to jedinou a poslední. Čas se vrátit nedá a on už jen zůstane krásnou vzpomínkou.

Na začátku letošního léta přišel táta s otázkou, co bych řekla na to, kdyby se s mamkou rozvedli. Že to doma už není rodina, ale spolubydlení a že v tom už nemůže žít.
Důvod toho uvědomění? Jeho první láska.
Prý jí skoro celých 30 let hledal, nemohl na ní zapomenout. A osud tomu chtěl, že se zase sešli. Nebo možná spíš nesnesitelná situace doma ho donutila jí konečně opravdu najít.
No.. a je to láska jako hrom. Táta už je odstěhovaný a čeká, až se ta jeho vyvolená přistěhuje k němu. Je dokonce tak zamilovaný, že mu nevadí, že bude mít doma kočku. A ke kočkám měl vždycky odpor.
Je možné, že v jeho případě by se dal čas vrátit? Že by se vztah, který skončil jeho hloupou chybou před jednatřiceti lety, mohl dát bez výčitek zase dohromady a měl by šťastný konec? Mohla by být ta jeho "první" láska ta osudová, pravá a jediná?

Za mě osobně doufám, že ano. Ať už pro jeho štěstí nebo moje vlastní svědomí.
Protože i mojí pitomou chybou ztroskotal vztah, s tou mojí "první". A kdyby to tátovi opravdu vyšlo, třeba bych i já měla šanci na nějaký návrat v čase. Zpět. Možná by se mohlo všem potvrdit, to co stále říkám a to, co mi všichni vyvrací. Že ON je ta moje jediná a pravá láska.
Nebo se třeba zítra zamiluju do někoho jiného a ON zůstane jen krásnou vzpomínkou. Možná...
A le pro teď bych ráda jen vrátila čas a sebe do jeho náruče.