Kdo nic neděla, nic nezkazí...

22. července 2017 v 0:36 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
A kdo nic nezkusí, ten nic nezíská.

Tak se na mě podívejte, že prej se pokusím psát sem pravidelně...
Jednou za půl roku. Někdo by to za pravidelnost mohl považovat :D

Ale je příjemným překvapením, že když už jsem si na to vzpomněla - nebo se k tomu spíš dokopala - je to zrovna v týdnu, kdy je tématem týdne zrovna tohle.
Proč?
Protože během toho půl roku se můj život obrátil pomalu u 540°.

V jediných třech článcích, které jsem tu stihla vyplodit, jsem si tak nějak stěžovala úplně na všechno. Na svojí nadváhu, na svojí práci, na svoje deprese, na neschopnost tancovat špatně...
Vlastně jsem byla tenkrát prototypem dokonalé ženy. Dokázala jsem si stěžovat ikdyž se mi něco podařilo. Můj, teď už bývalý, přítel opakoval stále častěji je, že jsem na pěst, a já se divím, že se mnou vůbec ještě byl.
No a nakonec jsem si tou pěstí musela dát sama.
Protože věčným opakováním si věty "Kdybych tak mohla změnit svůj život" toho člověk moc nedokáže.

Největším problémem je najít v sobě pro tu změnu sílu.

Vážně dlouho jsem věděla, že můj vztah s přítelem za moc nestojí. Že se akorát oba trápíme a povětšinou mojí vinou. Práce, povinnosti, závazky, stísněné prostory našeho minibytu a jeho psí oddanost na mě doléhali čím dál tim víc, že už jsem ani já sama nedokázala se sebou žít.
A s ním už vůbec ne...

A tak jeden večer před tanečními, kdy mi s nadšením vyprávěl o tom, že jeden náš kamarád se stěhuje a dal by nám svojí ledničku, protože v novém bytě neví kam s ní, tak jsem odpověděla jen - "Tak si ji vezmi"...
Zíral na mě jako opuštěný pes, že prej co si pod tím má představit. Tak jsem mu naprosto bez emocí a čehokoliv jinýho odpověděla, že přesně to, co si pod tím přestavuje.
Opravdu rozchod na úrovni.. Ale mě už došly síly snad absolutně na všechno.
A tak si vystoupil z auta a já odjela k našim se v klidu vyspat.
Odkud jsem druhý den měla vstávat do práce.


To že pro mě bylo težké vstávat, jsem tady už psala. Ten den to nebylo jinak. Jediné co se změnilo bylo, že už jsem do té práce nedojela. Nešlo to.
Tři hodiny jsem seděla v autě a nedokázala nastartovat. Ne, že by nestartovalo auto, pracovala jsem u asistenční služby, to by byl ten nejmenší problém. Nestartoval řidič...
Celé tři hodiny jsem zírala na volant a nedokázala zvednout ruku ke klíčkům v zapalování a otočit s nimi.
Ten den mi došlo, jak špatně na tom jsem. A že takhle dál už to nejde!

A tak jsem druhý den napochodovala do práce s výpovědí a ještě neschopenkou.
Mým přáním bylo ukončit pracovní poměr co nejdřív, protože ještě pár měsíců navíc a mohla bych se stěhovat jen o pár kilometrů dál do Bohnic.
Naštěstí už i nadřízení se mnou ztratili trpělivost a tak bylo mé žádosti vyhověno.
Jako první a jediný pracovník v historii firmy jsem odešla dohodou na hodinu.

To bylo v březnu.
Teď je druhá polovina července.
I přes to, že bych si stále přála vyhrát ve sportce a odjet někam na Bahamy, tak můžu říct, že jsem změnila svůj život.

Dala jsem si dva měsíce voraz na pracáku, srovnala si hlavu a i bez pomocí prášků se jakž takž vyhrabala z toho největšiho dna depresí.
Našla jsem si výbornou novou práci, do které chodím ráda a s chutí a do které se i těším. Jsem momentálně nezadaná a nezatížená jakoukoliv odpovědností k někomu jinému. Začala jsem znovu jezdit na motorce, chodit mezi lidi. Začala jsem cvičit a je to na mě konečně i vidět, a i já se citím konečně líp. Zapsala jsem se do soutěžní skupiny latinsko-amerických tanců a pravidelně trénuju a dá se říct, že se i lepším a nepřijdu si už jako velryba plácající se na suchu. Prostě je mi líp.

Není to bohužel žádná těžká úvaha o tom, jak a čím změnit svůj život ani motivační článek k nakopnutí. Je to jen moje potřeba zajásat světu, který o tom ještě neví, že já jsem svůj život změnila. Ikdyž jsem stále ta stejná osoba jako před půl rokem, tak můj život a jeho cíle už ne.
A určitě jsem to nedokázala vzdycháním doma na gauči, tak jako jsem to dělala. Musela jsem sama sobě přerazit nos, abych se probrala a uvědomila si, že ta hromádka hnoje nejsem já a nechci být já.

Tímto Vám děkuji za pozornost a omlouvám se, že jsem vám sebrala tak deset minut života.
Dobrou noc ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 22. července 2017 v 14:26 | Reagovat

Změnila jsi svůj život opravdu radikálně, ale k lepšímu! :-) Přeji ať pohoda vydrží

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 22. července 2017 v 16:49 | Reagovat

Přeji ti v životě hodně štěstí :).

3 nesmysly-se-smysly nesmysly-se-smysly | 2. srpna 2017 v 2:37 | Reagovat

Děkuji :) není to nejlehčí, ale snažím se dělat všechno pro to, aby se měnilo dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama