Jeden chybný krok?

25. ledna 2017 v 23:56 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Přemýslím nad tím, že mi nejspíš celý život lhali...
Já totiž neumím tancovat... Nebo spíš neumím tancovat špatně.

Mým velkým snem už od čtyř let bylo tančit. Společenské tance.
Ať už standartní waltz, valčík nebo tango, tak i latinskoamerický jive, rumbu a hlavně úžasnou cha chu.
Pamatuji si jak jsem sedávala u televize a slintala nad Televizníma tanečníma s Jirkou Kornem, zkoušela si kroky a obdivovala šaty tanečnic na konci pořadu. Ty šaty jsem prostě musela mít, a musela jsem v nich vypadat stějně krásně a elegantně a hlavně jsem v nich musela tak něžně plout po parketě jako ty tanečnice v televizi.

Bohužel moje představa budoucnosti se neshodovala s představou mých rodičů.
Ti mě viděli za hromadou učebnic, s minimálně pěti tituly, miliony na kontě a nudným rodinným životem.
Já chápu, že z jejich pohledu to bylo pro mě to nejlepší, přece jen každý by chtěl miliony na kontě a "žili spolu šťastně až do srmti", ale byli mi čtyři! Bylo mi úplně jedno jestli mám v kasičce na lízátko nebo jestli za patnáct let budu mluvit plynule třemi cizími jazyky. Chtěla jsem tančit. A ty šaty!

Jenže místo kroužků s tanečkama jsem chodila na kroužky angličtiny, flétny, do dětského sboru. Nutno podotknout, že z toho teď neovládám už skoro nic. Zazpívat si můžu leda tak u ohýnku v kempu, flétnu jsem někde vytratila a anglicky si dneska umím už jen objednat odtah... Smutné...

Taneční jsem si vydupala až v patnácti, takže vlastně v době, kdy do tanečních chodí skoro všichni. A to ještě jen proto, že je vlastnil táta máminýho šéfa.
Bavilo mě to a možná že mi to i šlo. Teda alespoň mi to maminka tvrdila. Jak jsem ladná v otočkách a jak narozdíl od ostatních neposkakuju jako koza. A tak jsem získala mylný dojem o tom jaká jsem skvělá tanečnice.
Prošla jsem základníma tanečníma a s klukem, kterého jsem tam potkala jsme se přihlásili i do pokračovaček. Mám takový matný pocit, že jsem prošli i speciálkama, ale tím moje taneční zkušenosti skončily.
Mohla za to skutečnost, že tahle taneční škola nevlastnila taneční klub, kam by se mohlo pokračovat, že jsem si začala se synem majitele taneční školy a začala s ním bydlet a nejspíš asi i to, že jsem nebyla zas tak skvělá tanenčice, jak se mi snažili všichni namluvit.

Po rozchodu se synem mého tanečního mistra jsem se chtěla do tanečních vrátit, ale nějak jsem nesehnala nikoho, kdo by se mou do nich šel a hlavně, kdo by mi je zaplatil. Přece už jsem v tanečních jednou byla, tak proč by mi je rodiče měli platit znovu? Ale aby to nebylo jenom na nich... Nebyla jsem schopná ušetřit jedinou korunu, abych si je zaplatila sama.
A pak jsem odrostla věku na taneční pro středoškoláky a do těch pro dospělé už se může jen v páru. A sehnat v dnešní době chlapa, který by šel dobrovolně do tanečních je nadlidský úkol. Vlastně od všech bývalých jsem slyšela jediné - "do tanečních půjdu jedině před svatbou, abych si mohl zatancovat novomanželský tanec."
Zkoušela jsem přemluvit i svého pubertálního bratra, ale patnáctiletého kluka společenské tance moc nezajímají.
Až jednoho dne mu táta přislíbil nový oblek, když půjde do tanečních. Tak bratr svolil. Jenže to se zase nelíbilo rodičům. Vždyť já jsem si tím taky prošla sama, tak ať si to taky užije. Nikdo už neviděl, že k tomu, aby tam šel se ho já snažím přemluvit skoro tři roky, že do tanečních měl jít kvůli mě a ne kvůli sobě.
Takže zase nic...

Nejhorší na tom všem asi bylo, že můj bratr je prostě dokonalost sama. Takže po dvaceti lekcích základních tanečních už bylo všem jasné, že jeho tanenčí kariéra se rozjíždí tam, kam se měla dostat ta moje...

A pak jsem potkala svého současného přítele. Byli jsme kolegové co měli v plánu stát se spolubydlícími. Tak jsem se zeptala a ono to vyšlo. Měla jsem parntera do tanečních.
Ale nevím proč jsem si představovala, že tam přijdem a hned z nás budou hvězdy třídy. Možná protože jsem viděla svýho bratra a tam to v podstatě tak bylo.
Nejenže nejsme hvězdy, navíc nám to prostě vůbec nejde. Přítel to nebere vůbec vážně a já zase až moc.
Po skončení základních tanečních jsem nás přihlásila ještě na pokračovačky, že se to třeba zlepší. A když už nabízeli Ladies kurzy za polovičku k přihlášce do pokračovacích kurzů, tak jsem si řekla proč ne. Těch patnáct kilo nahoře se samo nesundá, takže když budu mít pravidelný pohyb dvakrát týdně, navíc ve formě která mě nejvíc baví a která mi neskutečně v životě schází, bude to alespoň k něčemu.

A tak mám za sebou druhou lekci. V zrcadlovém sále.
A to je ten největší kámen úrazu.
Stojím tam a vidím jak se pokouším o pohyb. Vidím svoje velký tlustý tělo, jak má problém se rozhýbat a ani trochu nevypadá sexy.
Neříkám, že je to tam samá skvělá tanečnice, i tý prkýnka se tam najdou, ale dokážou si to užívat. V jejich obličejích je vidět, že ikdyž neumí tancovat a asi nikdy nebudou umět, tak si to užívají a ony si sexy připadají.
Jen já prostě neumím tancovat špatně.
Vím, že tam chodím od toho, abych se to naučila, ale prostě mě deprimuje, že to neumím dokonale. Cukám tam sebou jak prase na porážce a přijdu si jak největší dřevo na světě.. Otázka je, jestli se to někdy zlepší. Nebo jsem od narození takový dřevo a budu sebou jenom škubat dál?...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 27. ledna 2017 v 18:21 | Reagovat

Nejhorší kritik je člověku jen on sám ... proto nejefektivnější učební metodou je zrcadlo či kamera vidět se ... :) je to hnus, nesnáším to, ale funguje to :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama