Leden 2017

Jeden chybný krok?

25. ledna 2017 v 23:56 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Přemýslím nad tím, že mi nejspíš celý život lhali...
Já totiž neumím tancovat... Nebo spíš neumím tancovat špatně.

Mým velkým snem už od čtyř let bylo tančit. Společenské tance.
Ať už standartní waltz, valčík nebo tango, tak i latinskoamerický jive, rumbu a hlavně úžasnou cha chu.
Pamatuji si jak jsem sedávala u televize a slintala nad Televizníma tanečníma s Jirkou Kornem, zkoušela si kroky a obdivovala šaty tanečnic na konci pořadu. Ty šaty jsem prostě musela mít, a musela jsem v nich vypadat stějně krásně a elegantně a hlavně jsem v nich musela tak něžně plout po parketě jako ty tanečnice v televizi.

Bohužel moje představa budoucnosti se neshodovala s představou mých rodičů.
Ti mě viděli za hromadou učebnic, s minimálně pěti tituly, miliony na kontě a nudným rodinným životem.
Já chápu, že z jejich pohledu to bylo pro mě to nejlepší, přece jen každý by chtěl miliony na kontě a "žili spolu šťastně až do srmti", ale byli mi čtyři! Bylo mi úplně jedno jestli mám v kasičce na lízátko nebo jestli za patnáct let budu mluvit plynule třemi cizími jazyky. Chtěla jsem tančit. A ty šaty!

Jenže místo kroužků s tanečkama jsem chodila na kroužky angličtiny, flétny, do dětského sboru. Nutno podotknout, že z toho teď neovládám už skoro nic. Zazpívat si můžu leda tak u ohýnku v kempu, flétnu jsem někde vytratila a anglicky si dneska umím už jen objednat odtah... Smutné...

Taneční jsem si vydupala až v patnácti, takže vlastně v době, kdy do tanečních chodí skoro všichni. A to ještě jen proto, že je vlastnil táta máminýho šéfa.
Bavilo mě to a možná že mi to i šlo. Teda alespoň mi to maminka tvrdila. Jak jsem ladná v otočkách a jak narozdíl od ostatních neposkakuju jako koza. A tak jsem získala mylný dojem o tom jaká jsem skvělá tanečnice.
Prošla jsem základníma tanečníma a s klukem, kterého jsem tam potkala jsme se přihlásili i do pokračovaček. Mám takový matný pocit, že jsem prošli i speciálkama, ale tím moje taneční zkušenosti skončily.
Mohla za to skutečnost, že tahle taneční škola nevlastnila taneční klub, kam by se mohlo pokračovat, že jsem si začala se synem majitele taneční školy a začala s ním bydlet a nejspíš asi i to, že jsem nebyla zas tak skvělá tanenčice, jak se mi snažili všichni namluvit.

Po rozchodu se synem mého tanečního mistra jsem se chtěla do tanečních vrátit, ale nějak jsem nesehnala nikoho, kdo by se mou do nich šel a hlavně, kdo by mi je zaplatil. Přece už jsem v tanečních jednou byla, tak proč by mi je rodiče měli platit znovu? Ale aby to nebylo jenom na nich... Nebyla jsem schopná ušetřit jedinou korunu, abych si je zaplatila sama.
A pak jsem odrostla věku na taneční pro středoškoláky a do těch pro dospělé už se může jen v páru. A sehnat v dnešní době chlapa, který by šel dobrovolně do tanečních je nadlidský úkol. Vlastně od všech bývalých jsem slyšela jediné - "do tanečních půjdu jedině před svatbou, abych si mohl zatancovat novomanželský tanec."
Zkoušela jsem přemluvit i svého pubertálního bratra, ale patnáctiletého kluka společenské tance moc nezajímají.
Až jednoho dne mu táta přislíbil nový oblek, když půjde do tanečních. Tak bratr svolil. Jenže to se zase nelíbilo rodičům. Vždyť já jsem si tím taky prošla sama, tak ať si to taky užije. Nikdo už neviděl, že k tomu, aby tam šel se ho já snažím přemluvit skoro tři roky, že do tanečních měl jít kvůli mě a ne kvůli sobě.
Takže zase nic...

Nejhorší na tom všem asi bylo, že můj bratr je prostě dokonalost sama. Takže po dvaceti lekcích základních tanečních už bylo všem jasné, že jeho tanenčí kariéra se rozjíždí tam, kam se měla dostat ta moje...

A pak jsem potkala svého současného přítele. Byli jsme kolegové co měli v plánu stát se spolubydlícími. Tak jsem se zeptala a ono to vyšlo. Měla jsem parntera do tanečních.
Ale nevím proč jsem si představovala, že tam přijdem a hned z nás budou hvězdy třídy. Možná protože jsem viděla svýho bratra a tam to v podstatě tak bylo.
Nejenže nejsme hvězdy, navíc nám to prostě vůbec nejde. Přítel to nebere vůbec vážně a já zase až moc.
Po skončení základních tanečních jsem nás přihlásila ještě na pokračovačky, že se to třeba zlepší. A když už nabízeli Ladies kurzy za polovičku k přihlášce do pokračovacích kurzů, tak jsem si řekla proč ne. Těch patnáct kilo nahoře se samo nesundá, takže když budu mít pravidelný pohyb dvakrát týdně, navíc ve formě která mě nejvíc baví a která mi neskutečně v životě schází, bude to alespoň k něčemu.

A tak mám za sebou druhou lekci. V zrcadlovém sále.
A to je ten největší kámen úrazu.
Stojím tam a vidím jak se pokouším o pohyb. Vidím svoje velký tlustý tělo, jak má problém se rozhýbat a ani trochu nevypadá sexy.
Neříkám, že je to tam samá skvělá tanečnice, i tý prkýnka se tam najdou, ale dokážou si to užívat. V jejich obličejích je vidět, že ikdyž neumí tancovat a asi nikdy nebudou umět, tak si to užívají a ony si sexy připadají.
Jen já prostě neumím tancovat špatně.
Vím, že tam chodím od toho, abych se to naučila, ale prostě mě deprimuje, že to neumím dokonale. Cukám tam sebou jak prase na porážce a přijdu si jak největší dřevo na světě.. Otázka je, jestli se to někdy zlepší. Nebo jsem od narození takový dřevo a budu sebou jenom škubat dál?...

Všechno je špatně..

19. ledna 2017 v 23:47 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Naprosto všechno...

Jen se na mě podívejte, sice jsem ani sama sobě neslíbila, že budu psát pravidelně, ale dostat ze sebe pár slov po víc jak čtrnácti dnech? To není zrovna to, co jsem si představovala.

Tak asi jako každý jsem se pokoušela namluvit si, že rok 2017 bude lepší než ty před tím.
Říká se to jako fráze a já z toho udělala frázi fráze.
Rok 2017 je, jak se říká, ještě v plenkách a mně už nadělil moooc pěknou sračku.
Takže jsem vlastně do nového roku vkročila s ještě větší depresí než v tom předchozím.

Ale moje deprese jsou pořád jen moje deprese. Nikoho s nimi zatěžovat nehodlám a vlastně ani moje rodina o nich nic netuší.

Horší je to s mojí nenávistí k lidem.
Nevím, jestli je to důsledek toho chemickýho bordelu v mojí hlavě nebo se mi jen zhoršila alergie na blbost, ale tímhle už svoje okolí nezatěžovat nedokážu. Je to tak moc silný, že už ani předstírat zájem o okolí nedokážu.

Rozhodně jednou z příčin je moje práce.
Když jsem do ní nastupovala, bylo mi přivítáním od zaučující kolegyně - "Ahoj, já jsem a. A tohle je ta nejhorší práce na světě! Kdybych si mohla vybrat znovu, už bych sem nikdy nešla."
Tenkrát jsem se tomu zasmála a pronesla něco o tom, jak je to hrozně motivující. Dneska už to vidím jinak. Je to ještě stokrát horší.

Pro upřesnění, pracuju (nebo jsem spíš pracovala) jako dispečer asistenční služby. Mojí náplní práce bylo sedět na telefonu a, jak jsem s oblibou říkala, čekat než se někdo vymele, abych měla co dělat.
Při nástupu jsem si to malovala do světle růžova. Z vlastních zkušeností jsem věděla, že lidé si raději zavolají známému, když mají problém, protože asistenční služby jsou drahé, nespolehlivé a bůh ví co ještě. Před pár lety to celkem ještě platilo. Bylo to sice o něco hektičtější, než v mých představách, ale pořád měl člověk chvilku na to se nadechnout a upustit páru.

Ono se to nezdá, lajk si řekne, že jen zvedneme telefon, zjistíme lokaci a pošleme odtah. Jenže skutečnost je trochu jiná. V realitě je to vlastně tak, že dispečer je klientovi psychologem. Dvanáct hodin zvedá telefony a nabaluje na sebe problémy a stres jiných lidí. Nechává ze sebe vysávat energii a namlouvá si, že to dělá proto, aby pomáhal. Aby byl prospěšný.
Ale dnes, když je asistence zdarma přidaná i k nejmizernějšímu povinnému ručení a makléři klientům tvrdí, jak mají všechno zadarmo a nemusí vlastně hnout ani prstem, protože někde na telefonu sedí nějaký otrok, co sežene i děvky, chlast a kokain, když si to budou přát, tak je strašně težký něčemu takovýmu uvěřit nebo si to alespoň namluvit.
Klienti se k nám chovají opravdu jako k otrokům, vylévají si na nás svůj stres z práce, špatnýho manželství a nepříjemného dětství. Představují si, že když zavelí, tak za nabouranýho Favorita dostanou jako náhradní vozidlo nadupaný Ferrari a Playmate minulýho měsíce jako bonus.
Najde se sice pár takových, kteří si pomoci váží a chápou, že se snažíme dělat co je v našich silách, abychom jim trochu ulehčili z té situace, do které se v 90% dostali sami vlastní blbostí.

Postupem let, s nárůstem dostupných služeb a produktů jsme s kolegy sledovali, jak úměrně tomu upadá inteligence, logika a soběstačnost veškerých řidičů. A to nejen v práci.
Většina z nás, včetně mě, jsme aktivní řidiči a všechno tohle pozorujeme i na silnicích kolem nás.
Lidé za volantem nepřemýšlí, a když už, tak o úplně něčem jiném než o řízení, nepředvídají, chovají se bezohledně a jsou nebezpeční nejen sobě, ale i svému okolí. A když už se pak stane nějaké neštěstí, je na nich přesně poznat, že proč by si z toho měli něco dělat, proč by měli mít výčitky, vždyť přesně proto si platí nás, aby nemuseli na nic myslet, protože my se o ně potom postaráme.
Ztratili schopnost a touhu si něco zjistit, informovat se, protože oni přece nemusí vůbec nic vědět, od toho mají nás.
No a pak se strašně diví, když jim řekneme něco, co sem jim nelíbí, něco co nevěděli nebo jim to před tím nikdo neřekl.

A zrovna tohle není problémem jen asistenčních služeb, ale lidstva všeobecně. Člověk bude raději vypadat jak hlupák, než aby třikrát klikl myší do počítače nebo obrátil stránku v brožurce.

Nenávidím lidi. Nenávidím jejich tupost, demenci a aroganci.
Každý člověk, který kolem mě projede nebo i jen projde je potencionální klient a tím rovnou i potencionální idiot.

Čtyři roky poslouchání a nabalování na sebe fňukání jiných lidí ze mě udělali chodící monstrum s rozleptanou psychikou.
Stala se ze mě pesimistická, cynická a sarkastická zrůda, která se přestává chovat hezky i k vlastním přátelům.
I ve volnu chodím spát s hrůzou, že ráno vstávám do toho bordelu, a když už do něj vstávám, stojí mě veškeré síly jen pohnout očními víčky po zazvonění budíku. Dostala jsem se do takového stadia, že mě vytočí do běla, když se mi nepovede tiramisu.

Takže všechno je špatně...

Ale abych jenom "nesejčkovala", tak prozradím, že mým asi největším a nejtěžším předsevzetím do tohoto roku, je si tohle (zatím slušně podělaný) dítě pořádně vychovat. Uvidíme, co z něj vyroste...

Šťastný nový rok

3. ledna 2017 v 1:42 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Tak je tu další rok.
Nejvhodnější chvíle na bilancování, přemýšlení, domýšlení a vymýšlení.

No tak já si vymyslela tohle.

Ani nevím proč mě zastihla potřeba něco cintat na net. Ale zastihla, no tak to zkusím.

Nevím jak často nebo pravidelně hodlám psát, ani nevím jestli mě to bude bavit nebo jako většina "koníčků" mě to během pár týdnů nebo měsíců omrzí. Rozhodně nehodlám nic slibovat. A to nejen ohledně blogu.

Zkouším a zkoušet budu věcí víc.
Samostatný život bez rodičů, přežití a pokus nezabít svého přítele, dostat dolů nadbytečná kila, najít si novou práci a zkusit na konci roku vysypat ze sklenice štěstí víc než jeden papírek. Vlastně dva, když jí máme s drahým dohromady.

Plán je jasný, teď už jen ta realizace.

Zkusím si to tady všechno zaznamenat a třeba se nad tím jednou sentimentálně rozřehtám nebo se budu trapně červenat při prezentaci svých postpubertálních výlevů vlastním vnoučatům.

Tak teda všechno nejlepší do nového roku a hodně sil při plnění předsevzetí.