Dá se vrátit čas?

16. října 2017 v 13:30 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Někde jsem slyšela, že o první lásce se říká, že je ta nejkrásnější.
Ta na kterou se celý život vzpomíná. Ale vždy zůstává jen tou první. Ne tou pravou nebo poslední.

Ale podle čeho se posuzuje jestli je jen první nebo ta pravá?
A která je vlastně ta první?

Už ve školce jsem byla zakoukaná do Romana a prožívala první zklamání z odmítnutí, protože Roman miloval Sandru.
Byla tohle ta první láska?
Jestli ano, pak s tím souhlasím. Ráda si na ní vzpomenu a nostalgicky se pousměju nad tím, jak to pětileté děvčátko marně usilovalo o pozornost třídního sígra.
Nebo že by to byl spolužák ze základní školy, o kterého jsme soutěžily ještě s dalšími dvěma nebo třema holkama? A to celých šest let!
Dá se tohle považovat za první lásku? Protože na základce už člověk má o vztazích o něco větší vědomosti než ve školce.
A nebo to může být ten zakázaný vztah z deváté třídy. Ten pro který se v noci utíká z domova. Kvůli kterému mám jednoho zaracha za druhým. Zároveň i ten, který mi nadosmrti znepříjemní vzpomínku na moje poprvé?
Už jsem byla přece skoro dospělá, to už snad mohla být láska, ne?
Ale co když je to ten první "vážný" vztah v prváku. Ten který mě seznámil s kuchyňskými spotřebiči a naučil mě pracovat.
Těžká daň za to, když si v patnácti najdete o 12,5 roku staršího chlapa, co podniká.

A co když je to až ta osudová. Ta která se přikrade pomaličku, protože se jí ze začátku bráníte. Vždyť přece "milujete" někoho jiného, tak nemůžete najednou cítit něco tak strašně silného k někomu jinému. A to nejhorší, uvědmíte si to až když to jde do kopru...

Co je to vlastně láska? A dá se za lásku vůbec považovat zamilovanost, zalíbení, přitažlivost? Protože jestli ano, tak moje první láska byla ta ze školky.
Ale stejně, když se mě kdokoli zeptá na mojí první lásku, tak se mi vždycky vybaví až ta poslení. Ta kterou jsem tak zarputile odmítala, až jsem o ní nakonec přišla. Ta, která mě pronásleduje posledních pět let na káždém kroku a při každém pokusu o navázání nějakého vztahu.

A proč nad tímhle teď vlastně přemýšlím?
Protože se zdá, že moje rodina je prvníma láskama prokletá. A že ať chceme nebo ne, vždycky si k nám nějak cestu najdou. A v tu chvíli padne na mysl myšlenka - dá se vrátit čas? Je možné po všech těch letech získat to zpátky?

Když mi bylo asi 12, zjevila se v mámině životě její první láska, její poprvé a její důvod, proč si vlastně vzala tátu.
Říkal mi dcero a hrozně litoval, že to tenkrát podělal, a že nejsem opravdu jeho. Chtěl začít znovu. S láskou jeho života, jak mamce říkal.
A tak přišel první odchod z domova.
Všechny ty vzpomínky, co se k mamce vrátily, jí donutili opustit manžela, sebrat dceru a zmizet na matraci do sdíleného bytu za její "životní láskou". Naštěstí jen na týden.
Jeden týden stačil na to, aby jí došlo, že on je sice pořád ten samý kluk, kterého tak milovala a kvůli kterému se tak trápila. Jenže ona už není ta 17ti letá holka. Že se změnila v dospělou třicetiletou ženu s rodinou, a flámování a nevědět co bude zítra už není to, co by chtěla v životě mít.
A tak potvrdila to, že byl sice její první láskou, ale ne to jedinou a poslední. Čas se vrátit nedá a on už jen zůstane krásnou vzpomínkou.

Na začátku letošního léta přišel táta s otázkou, co bych řekla na to, kdyby se s mamkou rozvedli. Že to doma už není rodina, ale spolubydlení a že v tom už nemůže žít.
Důvod toho uvědomění? Jeho první láska.
Prý jí skoro celých 30 let hledal, nemohl na ní zapomenout. A osud tomu chtěl, že se zase sešli. Nebo možná spíš nesnesitelná situace doma ho donutila jí konečně opravdu najít.
No.. a je to láska jako hrom. Táta už je odstěhovaný a čeká, až se ta jeho vyvolená přistěhuje k němu. Je dokonce tak zamilovaný, že mu nevadí, že bude mít doma kočku. A ke kočkám měl vždycky odpor.
Je možné, že v jeho případě by se dal čas vrátit? Že by se vztah, který skončil jeho hloupou chybou před jednatřiceti lety, mohl dát bez výčitek zase dohromady a měl by šťastný konec? Mohla by být ta jeho "první" láska ta osudová, pravá a jediná?

Za mě osobně doufám, že ano. Ať už pro jeho štěstí nebo moje vlastní svědomí.
Protože i mojí pitomou chybou ztroskotal vztah, s tou mojí "první". A kdyby to tátovi opravdu vyšlo, třeba bych i já měla šanci na nějaký návrat v čase. Zpět. Možná by se mohlo všem potvrdit, to co stále říkám a to, co mi všichni vyvrací. Že ON je ta moje jediná a pravá láska.
Nebo se třeba zítra zamiluju do někoho jiného a ON zůstane jen krásnou vzpomínkou. Možná...
A le pro teď bych ráda jen vrátila čas a sebe do jeho náruče.
 

Jak to dělají?

2. srpna 2017 v 2:35 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Mám skvělou práci.

Je skvělá, protože je dobře placená, není moc náročná a hlavně... Jsem nezadaná.
Dělám totiž v kasínu.

Moje pracovní doba je standartní krátký/dlouhý týden (pokud si zrovna kolega nevezme dovolenou :D) a jen v nočních hodinách. Nástup zhruba kolem šesté hodiny večerní a odchod někdy v půl sedmé ráno, někdy v sedm a jednou jsem odcházela dokonce skoro v deset.
Přes den jsem v podstatě nepoužitelná.
Když se mi podaří dojet domů v nějakou dřívější hodinu, tak si zvládám ještě dát tak hodinku oddech u knížky, televize nebo v posledních dvou týdnech u šití (o tom se nejspíš rozepíšu jindy). A pak vytuhnu a probouzím se cca hodinu před tím, než mám odjíždět do práce.
Vyjímkou je jen den po poslední noční. Ten se snažím zuby nehty přetrpět alespoň do hlavního večerního programu v TV a pak upadám do kómatu. To abych nepřišla o den volna tím, že ho víc jak polovinu prospím.
Nějak si nedovedu přestavit, že bych k tomu všemu měla ještě přítele nebo celou rodinu, o kterou bych se musela starat a dělit o čas.

Nějaké to volno samozřejmě mám, takže najít si nějaký čas by asi nebyl problém, ale po tom, co člověk dva dny v podstatě jen propracuje a prospí, tak je pak rád, že má konečně na něco čas a dělit ten čas mezi vlastní koníčky, relaxaci a partnera je, zvlášť pro mě, poněkud nadlidský úkol.
Hlavně pro mě, protože těch "koníčků", u kterých ráda trávím čas je možná až příliš. A bohužel už neupadám do těch zamilovaných stavů, kdy ten druhý je pro mě osudovou láskou, bez které byť jen jediná minuta znamená utrpení.
Ne, já mám ráda svůj klid a prostor. A čas sama na sebe, ikdyby to mělo znamenat, že se budu celý den válet sama v posteli a čumět na seriály.

A proč to všechno popisuju?
Protože moje práce mě celkem často nutí k zamyšlení. Nad životem mým a nad životy druhých.

Každý den večer, skoro vždy ve stejnou hodinu se tu objevují hráči, kteří se chtějí pokusit obrátit štěstí na svojí stranu a za určitý vstupní poplatek do pokerového turnaje se snaží něco vyhrát. Případně jsou vidět u rulety nebo Black Jacku. Ale to spíš jen mezi breaky.
Na tom by nebylo asi nic divného, každý člověk potřebuje někde upustit páru a nějak se zabavit. A už je asi jedno jestli je to v hospodě s kamarády s pokerovým kufříkem nebo přímo v poker roomu v kasínu. Ne, to mě na tom nezaráží.
To, proč se nad tím zamýšlím je to, že jsou to každý den ti samí lidé.

Den za dnem, nebo spíš noc za nocí, se tady na sebe dívají pořád ty samé xichty.
To kde na to berou mě zajímá taky, protože takovou práci, abych mohla každý den sedět u pokeru, bych brala. Ale to je vedlější.
Co mi vrtá hlavou je, jak zvládají osobní život???

Z většiny to jsou nejspíš tátové od rodin, v měnším měřítku se tu vyskytují i některé mámy.
Jak to dělají, když celou noc prosedí někdě u karet? Jak a hlavně kdy pracují? A kde si tam najdou nějaký čas na rodinu nebo drahé polovičky???
Buď vůbec nespí nebo žijí v nějakém jiném vesmíru, kde den má přinejměnším 36 hodin.

A je to v tomhle případě vůbec ještě zábava? Nebo spíš už závislost?
Neříkám, já taky ráda hraju poker. Mám ho dokonce stažený v mobilu - ten Zynga z fejsbůku, zadarmo :D. Ale nevydržím u něj ani dvě hodiny v kuse a už vůbec ne každý den. Ale dávat každý den několik stovek, když ani nevím jestli se mi vůbec vrátí a prosedět kvůli tomu osm až deset hodin u stolu?
Když na to někdo má, tak budiž. Ale stejně, každý den?

Já nechci nikoho soudit ani já nejsem svatá a kde kdo by se mohl pozastavit i nad mým životním stylem. Jen když tu tak sedím celou noc a pozoruji ty lidi, tak přemýšlím jestli se sem přišli bavit nebo vydělávat.
A nebo protože už prostě nemůžou nepřijít?

Nebo je to možná jejich představa dobře stráveného volna, kterého nejspíš mají víc než dost. Ale kam tam do toho ještě nacpou rodinu a jiné koničky? Jestli nějaké jiné teda mají.

Nevím, jejich život nežiju a ani s nimi nebydlím. Nějak to asi mají vymyšlené. Ale stejně by mě zajímalo jak to dělají?...

Kdo nic neděla, nic nezkazí...

22. července 2017 v 0:36 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
A kdo nic nezkusí, ten nic nezíská.

Tak se na mě podívejte, že prej se pokusím psát sem pravidelně...
Jednou za půl roku. Někdo by to za pravidelnost mohl považovat :D

Ale je příjemným překvapením, že když už jsem si na to vzpomněla - nebo se k tomu spíš dokopala - je to zrovna v týdnu, kdy je tématem týdne zrovna tohle.
Proč?
Protože během toho půl roku se můj život obrátil pomalu u 540°.

V jediných třech článcích, které jsem tu stihla vyplodit, jsem si tak nějak stěžovala úplně na všechno. Na svojí nadváhu, na svojí práci, na svoje deprese, na neschopnost tancovat špatně...
Vlastně jsem byla tenkrát prototypem dokonalé ženy. Dokázala jsem si stěžovat ikdyž se mi něco podařilo. Můj, teď už bývalý, přítel opakoval stále častěji je, že jsem na pěst, a já se divím, že se mnou vůbec ještě byl.
No a nakonec jsem si tou pěstí musela dát sama.
Protože věčným opakováním si věty "Kdybych tak mohla změnit svůj život" toho člověk moc nedokáže.

Největším problémem je najít v sobě pro tu změnu sílu.

Vážně dlouho jsem věděla, že můj vztah s přítelem za moc nestojí. Že se akorát oba trápíme a povětšinou mojí vinou. Práce, povinnosti, závazky, stísněné prostory našeho minibytu a jeho psí oddanost na mě doléhali čím dál tim víc, že už jsem ani já sama nedokázala se sebou žít.
A s ním už vůbec ne...

A tak jeden večer před tanečními, kdy mi s nadšením vyprávěl o tom, že jeden náš kamarád se stěhuje a dal by nám svojí ledničku, protože v novém bytě neví kam s ní, tak jsem odpověděla jen - "Tak si ji vezmi"...
Zíral na mě jako opuštěný pes, že prej co si pod tím má představit. Tak jsem mu naprosto bez emocí a čehokoliv jinýho odpověděla, že přesně to, co si pod tím přestavuje.
Opravdu rozchod na úrovni.. Ale mě už došly síly snad absolutně na všechno.
A tak si vystoupil z auta a já odjela k našim se v klidu vyspat.
Odkud jsem druhý den měla vstávat do práce.


To že pro mě bylo težké vstávat, jsem tady už psala. Ten den to nebylo jinak. Jediné co se změnilo bylo, že už jsem do té práce nedojela. Nešlo to.
Tři hodiny jsem seděla v autě a nedokázala nastartovat. Ne, že by nestartovalo auto, pracovala jsem u asistenční služby, to by byl ten nejmenší problém. Nestartoval řidič...
Celé tři hodiny jsem zírala na volant a nedokázala zvednout ruku ke klíčkům v zapalování a otočit s nimi.
Ten den mi došlo, jak špatně na tom jsem. A že takhle dál už to nejde!

A tak jsem druhý den napochodovala do práce s výpovědí a ještě neschopenkou.
Mým přáním bylo ukončit pracovní poměr co nejdřív, protože ještě pár měsíců navíc a mohla bych se stěhovat jen o pár kilometrů dál do Bohnic.
Naštěstí už i nadřízení se mnou ztratili trpělivost a tak bylo mé žádosti vyhověno.
Jako první a jediný pracovník v historii firmy jsem odešla dohodou na hodinu.

To bylo v březnu.
Teď je druhá polovina července.
I přes to, že bych si stále přála vyhrát ve sportce a odjet někam na Bahamy, tak můžu říct, že jsem změnila svůj život.

Dala jsem si dva měsíce voraz na pracáku, srovnala si hlavu a i bez pomocí prášků se jakž takž vyhrabala z toho největšiho dna depresí.
Našla jsem si výbornou novou práci, do které chodím ráda a s chutí a do které se i těším. Jsem momentálně nezadaná a nezatížená jakoukoliv odpovědností k někomu jinému. Začala jsem znovu jezdit na motorce, chodit mezi lidi. Začala jsem cvičit a je to na mě konečně i vidět, a i já se citím konečně líp. Zapsala jsem se do soutěžní skupiny latinsko-amerických tanců a pravidelně trénuju a dá se říct, že se i lepším a nepřijdu si už jako velryba plácající se na suchu. Prostě je mi líp.

Není to bohužel žádná těžká úvaha o tom, jak a čím změnit svůj život ani motivační článek k nakopnutí. Je to jen moje potřeba zajásat světu, který o tom ještě neví, že já jsem svůj život změnila. Ikdyž jsem stále ta stejná osoba jako před půl rokem, tak můj život a jeho cíle už ne.
A určitě jsem to nedokázala vzdycháním doma na gauči, tak jako jsem to dělala. Musela jsem sama sobě přerazit nos, abych se probrala a uvědomila si, že ta hromádka hnoje nejsem já a nechci být já.

Tímto Vám děkuji za pozornost a omlouvám se, že jsem vám sebrala tak deset minut života.
Dobrou noc ;)
 


Jeden chybný krok?

25. ledna 2017 v 23:56 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Přemýslím nad tím, že mi nejspíš celý život lhali...
Já totiž neumím tancovat... Nebo spíš neumím tancovat špatně.

Mým velkým snem už od čtyř let bylo tančit. Společenské tance.
Ať už standartní waltz, valčík nebo tango, tak i latinskoamerický jive, rumbu a hlavně úžasnou cha chu.
Pamatuji si jak jsem sedávala u televize a slintala nad Televizníma tanečníma s Jirkou Kornem, zkoušela si kroky a obdivovala šaty tanečnic na konci pořadu. Ty šaty jsem prostě musela mít, a musela jsem v nich vypadat stějně krásně a elegantně a hlavně jsem v nich musela tak něžně plout po parketě jako ty tanečnice v televizi.

Bohužel moje představa budoucnosti se neshodovala s představou mých rodičů.
Ti mě viděli za hromadou učebnic, s minimálně pěti tituly, miliony na kontě a nudným rodinným životem.
Já chápu, že z jejich pohledu to bylo pro mě to nejlepší, přece jen každý by chtěl miliony na kontě a "žili spolu šťastně až do srmti", ale byli mi čtyři! Bylo mi úplně jedno jestli mám v kasičce na lízátko nebo jestli za patnáct let budu mluvit plynule třemi cizími jazyky. Chtěla jsem tančit. A ty šaty!

Jenže místo kroužků s tanečkama jsem chodila na kroužky angličtiny, flétny, do dětského sboru. Nutno podotknout, že z toho teď neovládám už skoro nic. Zazpívat si můžu leda tak u ohýnku v kempu, flétnu jsem někde vytratila a anglicky si dneska umím už jen objednat odtah... Smutné...

Taneční jsem si vydupala až v patnácti, takže vlastně v době, kdy do tanečních chodí skoro všichni. A to ještě jen proto, že je vlastnil táta máminýho šéfa.
Bavilo mě to a možná že mi to i šlo. Teda alespoň mi to maminka tvrdila. Jak jsem ladná v otočkách a jak narozdíl od ostatních neposkakuju jako koza. A tak jsem získala mylný dojem o tom jaká jsem skvělá tanečnice.
Prošla jsem základníma tanečníma a s klukem, kterého jsem tam potkala jsme se přihlásili i do pokračovaček. Mám takový matný pocit, že jsem prošli i speciálkama, ale tím moje taneční zkušenosti skončily.
Mohla za to skutečnost, že tahle taneční škola nevlastnila taneční klub, kam by se mohlo pokračovat, že jsem si začala se synem majitele taneční školy a začala s ním bydlet a nejspíš asi i to, že jsem nebyla zas tak skvělá tanenčice, jak se mi snažili všichni namluvit.

Po rozchodu se synem mého tanečního mistra jsem se chtěla do tanečních vrátit, ale nějak jsem nesehnala nikoho, kdo by se mou do nich šel a hlavně, kdo by mi je zaplatil. Přece už jsem v tanečních jednou byla, tak proč by mi je rodiče měli platit znovu? Ale aby to nebylo jenom na nich... Nebyla jsem schopná ušetřit jedinou korunu, abych si je zaplatila sama.
A pak jsem odrostla věku na taneční pro středoškoláky a do těch pro dospělé už se může jen v páru. A sehnat v dnešní době chlapa, který by šel dobrovolně do tanečních je nadlidský úkol. Vlastně od všech bývalých jsem slyšela jediné - "do tanečních půjdu jedině před svatbou, abych si mohl zatancovat novomanželský tanec."
Zkoušela jsem přemluvit i svého pubertálního bratra, ale patnáctiletého kluka společenské tance moc nezajímají.
Až jednoho dne mu táta přislíbil nový oblek, když půjde do tanečních. Tak bratr svolil. Jenže to se zase nelíbilo rodičům. Vždyť já jsem si tím taky prošla sama, tak ať si to taky užije. Nikdo už neviděl, že k tomu, aby tam šel se ho já snažím přemluvit skoro tři roky, že do tanečních měl jít kvůli mě a ne kvůli sobě.
Takže zase nic...

Nejhorší na tom všem asi bylo, že můj bratr je prostě dokonalost sama. Takže po dvaceti lekcích základních tanečních už bylo všem jasné, že jeho tanenčí kariéra se rozjíždí tam, kam se měla dostat ta moje...

A pak jsem potkala svého současného přítele. Byli jsme kolegové co měli v plánu stát se spolubydlícími. Tak jsem se zeptala a ono to vyšlo. Měla jsem parntera do tanečních.
Ale nevím proč jsem si představovala, že tam přijdem a hned z nás budou hvězdy třídy. Možná protože jsem viděla svýho bratra a tam to v podstatě tak bylo.
Nejenže nejsme hvězdy, navíc nám to prostě vůbec nejde. Přítel to nebere vůbec vážně a já zase až moc.
Po skončení základních tanečních jsem nás přihlásila ještě na pokračovačky, že se to třeba zlepší. A když už nabízeli Ladies kurzy za polovičku k přihlášce do pokračovacích kurzů, tak jsem si řekla proč ne. Těch patnáct kilo nahoře se samo nesundá, takže když budu mít pravidelný pohyb dvakrát týdně, navíc ve formě která mě nejvíc baví a která mi neskutečně v životě schází, bude to alespoň k něčemu.

A tak mám za sebou druhou lekci. V zrcadlovém sále.
A to je ten největší kámen úrazu.
Stojím tam a vidím jak se pokouším o pohyb. Vidím svoje velký tlustý tělo, jak má problém se rozhýbat a ani trochu nevypadá sexy.
Neříkám, že je to tam samá skvělá tanečnice, i tý prkýnka se tam najdou, ale dokážou si to užívat. V jejich obličejích je vidět, že ikdyž neumí tancovat a asi nikdy nebudou umět, tak si to užívají a ony si sexy připadají.
Jen já prostě neumím tancovat špatně.
Vím, že tam chodím od toho, abych se to naučila, ale prostě mě deprimuje, že to neumím dokonale. Cukám tam sebou jak prase na porážce a přijdu si jak největší dřevo na světě.. Otázka je, jestli se to někdy zlepší. Nebo jsem od narození takový dřevo a budu sebou jenom škubat dál?...

Všechno je špatně..

19. ledna 2017 v 23:47 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Naprosto všechno...

Jen se na mě podívejte, sice jsem ani sama sobě neslíbila, že budu psát pravidelně, ale dostat ze sebe pár slov po víc jak čtrnácti dnech? To není zrovna to, co jsem si představovala.

Tak asi jako každý jsem se pokoušela namluvit si, že rok 2017 bude lepší než ty před tím.
Říká se to jako fráze a já z toho udělala frázi fráze.
Rok 2017 je, jak se říká, ještě v plenkách a mně už nadělil moooc pěknou sračku.
Takže jsem vlastně do nového roku vkročila s ještě větší depresí než v tom předchozím.

Ale moje deprese jsou pořád jen moje deprese. Nikoho s nimi zatěžovat nehodlám a vlastně ani moje rodina o nich nic netuší.

Horší je to s mojí nenávistí k lidem.
Nevím, jestli je to důsledek toho chemickýho bordelu v mojí hlavě nebo se mi jen zhoršila alergie na blbost, ale tímhle už svoje okolí nezatěžovat nedokážu. Je to tak moc silný, že už ani předstírat zájem o okolí nedokážu.

Rozhodně jednou z příčin je moje práce.
Když jsem do ní nastupovala, bylo mi přivítáním od zaučující kolegyně - "Ahoj, já jsem a. A tohle je ta nejhorší práce na světě! Kdybych si mohla vybrat znovu, už bych sem nikdy nešla."
Tenkrát jsem se tomu zasmála a pronesla něco o tom, jak je to hrozně motivující. Dneska už to vidím jinak. Je to ještě stokrát horší.

Pro upřesnění, pracuju (nebo jsem spíš pracovala) jako dispečer asistenční služby. Mojí náplní práce bylo sedět na telefonu a, jak jsem s oblibou říkala, čekat než se někdo vymele, abych měla co dělat.
Při nástupu jsem si to malovala do světle růžova. Z vlastních zkušeností jsem věděla, že lidé si raději zavolají známému, když mají problém, protože asistenční služby jsou drahé, nespolehlivé a bůh ví co ještě. Před pár lety to celkem ještě platilo. Bylo to sice o něco hektičtější, než v mých představách, ale pořád měl člověk chvilku na to se nadechnout a upustit páru.

Ono se to nezdá, lajk si řekne, že jen zvedneme telefon, zjistíme lokaci a pošleme odtah. Jenže skutečnost je trochu jiná. V realitě je to vlastně tak, že dispečer je klientovi psychologem. Dvanáct hodin zvedá telefony a nabaluje na sebe problémy a stres jiných lidí. Nechává ze sebe vysávat energii a namlouvá si, že to dělá proto, aby pomáhal. Aby byl prospěšný.
Ale dnes, když je asistence zdarma přidaná i k nejmizernějšímu povinnému ručení a makléři klientům tvrdí, jak mají všechno zadarmo a nemusí vlastně hnout ani prstem, protože někde na telefonu sedí nějaký otrok, co sežene i děvky, chlast a kokain, když si to budou přát, tak je strašně težký něčemu takovýmu uvěřit nebo si to alespoň namluvit.
Klienti se k nám chovají opravdu jako k otrokům, vylévají si na nás svůj stres z práce, špatnýho manželství a nepříjemného dětství. Představují si, že když zavelí, tak za nabouranýho Favorita dostanou jako náhradní vozidlo nadupaný Ferrari a Playmate minulýho měsíce jako bonus.
Najde se sice pár takových, kteří si pomoci váží a chápou, že se snažíme dělat co je v našich silách, abychom jim trochu ulehčili z té situace, do které se v 90% dostali sami vlastní blbostí.

Postupem let, s nárůstem dostupných služeb a produktů jsme s kolegy sledovali, jak úměrně tomu upadá inteligence, logika a soběstačnost veškerých řidičů. A to nejen v práci.
Většina z nás, včetně mě, jsme aktivní řidiči a všechno tohle pozorujeme i na silnicích kolem nás.
Lidé za volantem nepřemýšlí, a když už, tak o úplně něčem jiném než o řízení, nepředvídají, chovají se bezohledně a jsou nebezpeční nejen sobě, ale i svému okolí. A když už se pak stane nějaké neštěstí, je na nich přesně poznat, že proč by si z toho měli něco dělat, proč by měli mít výčitky, vždyť přesně proto si platí nás, aby nemuseli na nic myslet, protože my se o ně potom postaráme.
Ztratili schopnost a touhu si něco zjistit, informovat se, protože oni přece nemusí vůbec nic vědět, od toho mají nás.
No a pak se strašně diví, když jim řekneme něco, co sem jim nelíbí, něco co nevěděli nebo jim to před tím nikdo neřekl.

A zrovna tohle není problémem jen asistenčních služeb, ale lidstva všeobecně. Člověk bude raději vypadat jak hlupák, než aby třikrát klikl myší do počítače nebo obrátil stránku v brožurce.

Nenávidím lidi. Nenávidím jejich tupost, demenci a aroganci.
Každý člověk, který kolem mě projede nebo i jen projde je potencionální klient a tím rovnou i potencionální idiot.

Čtyři roky poslouchání a nabalování na sebe fňukání jiných lidí ze mě udělali chodící monstrum s rozleptanou psychikou.
Stala se ze mě pesimistická, cynická a sarkastická zrůda, která se přestává chovat hezky i k vlastním přátelům.
I ve volnu chodím spát s hrůzou, že ráno vstávám do toho bordelu, a když už do něj vstávám, stojí mě veškeré síly jen pohnout očními víčky po zazvonění budíku. Dostala jsem se do takového stadia, že mě vytočí do běla, když se mi nepovede tiramisu.

Takže všechno je špatně...

Ale abych jenom "nesejčkovala", tak prozradím, že mým asi největším a nejtěžším předsevzetím do tohoto roku, je si tohle (zatím slušně podělaný) dítě pořádně vychovat. Uvidíme, co z něj vyroste...

Šťastný nový rok

3. ledna 2017 v 1:42 | Radushka |  Výplody obarvené blondýny
Tak je tu další rok.
Nejvhodnější chvíle na bilancování, přemýšlení, domýšlení a vymýšlení.

No tak já si vymyslela tohle.

Ani nevím proč mě zastihla potřeba něco cintat na net. Ale zastihla, no tak to zkusím.

Nevím jak často nebo pravidelně hodlám psát, ani nevím jestli mě to bude bavit nebo jako většina "koníčků" mě to během pár týdnů nebo měsíců omrzí. Rozhodně nehodlám nic slibovat. A to nejen ohledně blogu.

Zkouším a zkoušet budu věcí víc.
Samostatný život bez rodičů, přežití a pokus nezabít svého přítele, dostat dolů nadbytečná kila, najít si novou práci a zkusit na konci roku vysypat ze sklenice štěstí víc než jeden papírek. Vlastně dva, když jí máme s drahým dohromady.

Plán je jasný, teď už jen ta realizace.

Zkusím si to tady všechno zaznamenat a třeba se nad tím jednou sentimentálně rozřehtám nebo se budu trapně červenat při prezentaci svých postpubertálních výlevů vlastním vnoučatům.

Tak teda všechno nejlepší do nového roku a hodně sil při plnění předsevzetí.

Kam dál